V rodině žijí tři přijaté děti. Markéta a Stanislav pracovali v dětské psychiatrické léčebně, kde se setkali s dětmi s projevy deprivace. Natolik je tato zkušenost oslovila, že se rozhodli pomoci dětem, aby, jak říkají, „nebyli ústaváci, nebyli deprivanti, protože rodina děti drží.“
Co by si měli zájemci předem zvážit je především „pevnost jejich partnerství, jestli jsou srozuměni oba s tím, že do toho jdou. Když nebudou jako partneři v pohodě, nebudou tu pohodu předávat dětem.“
Šokem byl „průšvih ústavní výchovy, srážka s realitou“. Pěstounka popisuje ranní řev a pláč při pití horkého čaje. V dětském domově byl čaj přesně připravený na teplotu pití, děti neměly zkušenost s čajem po uvaření, který je horký. Také běžné bariéry jako jsou schody a nízké zídky neuměly děti překonávat. Pěstouni se naučili, že je potřeba vždy předvídat, být o krok před situací.
"Pěstounství nám dalo naplnění, že jsou věci dobře, máme rodinu a radost z dětí. Vzalo nám hodně nervů, hodně soustředění. Je potřeba být neustále ve střehu, předvídat".