Veronika a Jan - po roce

Veronika a Jan po roceUplynul jeden rok do doby, kdy jsem rodinu navštívila naposledy.

Lucinka se chystá do 1. třídy, ukazuje mi novou růžovou školní aktovku a penál. Do školy se už moc těší. Vesele povídá a seznamuje mě se všemi domácími mazlíčky. Kocour Fred posedává na chodbě, asistenční pes Hardy klidně leží na gauči a sleduje náš rozhovor.

Veronika a Jan nyní společně pečují o 2 vlastní a 2 přijaté děti. Jan je teď také doma, zajišťuje rozvoz dětí do škol a k lékařům. Veronika se stará o miminko; v domácnosti vypomáhá také babička. „Žít rodinný život nás všechny baví; nebereme starosti jako nějaké problémy, prostě jen děláme, co je potřeba“ říká Veronika. „Teď už víme o pěstounství víc. Napodruhé už jsme tak nějak věděli, do čeho asi jdeme“ shodují se oba.

Druhou žádost pěstouni podávali v lednu 2020 a zařazení ke zprostředkování byli už v březnu 2020. V červnu 2020 si přivezli domů další dítě – tříměsíčního Jiříčka.

„Jediné naše očekávání od dalšího děťátka do pěstounské péče bylo, ať je co nejmladší. Jinak jsme oba byli rozhodnutí, že chceme vytvářet domov pro dítě, které by jinak asi nikdo nechtěl“ popisuje Veronika. Jiříček má od narození diagnostikovaný Downův syndrom. Pro jeho biologickou rodinu to byl šok a chlapce nepřijali. „To je jejich rozhodnutí, to my nesoudíme. Mně přijde, že Jiřík je krásný a pohodový miminko“ popisuje s úsměvem Veronika. Jan se připojuje s názorem, že „někomu může připadat, že jsme blázni, že je to náročné, pečovat o děti s tak velkými nároky. Ale my to bereme tak, že každé dítě je nějak jinak náročné. Třeba i zdravé děti mohou být nějak jinak hodně náročné“ a Veronika svého muže hned doplňuje „děláme to, co nás baví a co umíme. Jiřík má takové potřeby, které naše rodina zná a umí s nimi pracovat.“

Ptám se obou pěstounů: Co by si měli zájemci o pěstounství promyslet a zvážit?

Veronika a Jan se shodují v tom, že by každý zájemce o pěstounství měl dobře vědět, co zvládne a co unese. Měl by se především zamyslet sám nad sebou, jaké jsou jeho možnosti a hranice, co zvládne a co už ne.

Loučíme se krátce po tom, co Veronika nakrmila Jiříčka, který s chutí vypil svoji dávku kojeneckého mléka. Veronika a Jan souhlasně říkají „nás pěstounství naplňuje a taky moc baví.“