Doma u Veroniky a Jana se potkávám s Terezkou, Míšou, Lucinkou a milou babičkou. Kolem běhá čivava Čibaba, odpočívá asistenční pes Hardy, na zahradě štěká jezevčík Čenda a občas do pokoje nahlédne kocour Fred.
Nejstarší Terezce je 12 let. Když se narodil o tři roky mladší Míša, prošli si manželé těžkým obdobím. Lékaři jim sdělili, že Míša bude zřejmě vážně postižený, neslyšící. V roce se stěží otočil. „Tehdy jsme si oba uvědomili, že nejdůležitější je mít rád, všechno ostatní se pak dá zvládnout, i zdravotní problémy“ říká s velkou pokorou Veronika. Dnes je Míša školák, chodící a spokojený kluk s naslouchadly.
Do pěstounské péče přijali manželé drobnou, ušatou holčičku Lucinku, byl jí tehdy 1 rok. Nepohybovala se, museli několikrát denně cvičit. Špatně přibývala na váze, trpělivě ji krmili. Nebyla známá příčina jejích problémů a diagnóza byla nejistá, měli ji rádi.
Dnes, kdy je Lucce 6 let, už pěstouni znají její diagnózu přesněji. „Máme jí rádi takovou, jaká je. Jen teď lépe víme, jak jí pomoci.“